Je pravdou, že na radnici naší Metalopole přistupujeme k většině CD od francouzského labelu Adipocere s mírným despektem, bezbřehou pýchu promo letáků odměňujeme pohrdavým smíchem a ve finále zcela po zásluze přidělíme nelichotivé hodnocení.  V případě kapely FURIA si  ale předem dovolím malý luxus a prozradím vám, že tentokrát se žádná  velká tragedie konat nebude…

Šestice hudebníků z Maconu hraje (jak praví promo-sheet) melodický heavy/death metal. To je ovšem charakteristika velmi chatrná a zcela nepřesná. Se souslovím „death metal“ má FURIA spojitost pouze v hlubším hrdelním projevu zpěvákově, hudebně se jedná především o symfo/speed. Dominantní úloha byla svěřena klávesistovi Mehdimu, jehož rejstříky vůbec neohromují přílišnou originalitou, ale zase dokáží navodit správnou atmosféru. Symfonická pompa byla navíc umocněna účastí živého orchestru při nahrávání. Je velká  škoda, že klapky jsou vytaženy hodně vysoko a nedávají tak moc šancí  vyniknout oběma sekerníkům ani Damienovým flexibilním hlasivkám, které jsou místy doslova pohřbeny pod přívalem zbytečného klávesového exhibování. Tady produkce FURIA ztrácí dech a tolik potřebný drive. Přitom by stačilo přihodit pár nekompromisních ostrých riffů, povzbudit rytmickou sekci k rychlejšímu tempu a výsledek by působil mnohem méně rozpačitěji. Problémem druhým je přílišná stylová roztěkanost. Rozhodně vítám, když kapela volně přechází mezi styly a nebojí se experimentovat a kombinovat, ale proč to dělat tak frekvenčně jako FURIA? Často je ke slyšení velmi zajímavý moment, ale záhy je naprosto necitlivě přetnut jiným o poznání otřepanějším motivem, nebo narušen všudypřítomným klávesovým trylkováním.

FURIA jednoduše potřebuje pořádně vyzrát a ujasnit si své stylové směrování. Produkce působí velice barevně a na poslech velmi příjemně, leč v konečném důsledku zcela inkonzistentně. Do příště by tedy bylo dobré schladit Mehdiho entusiasmus, pořádně posílit údernost kytarové sekce a tím vytvořit jakousi páteř nebo opěrný bod, na kterém by se dalo dále stavět.